Všechny články

Článek Motivace + vzdělávání?

Rozhovor o svobodě ve vzdělávání, osobním rozvoji a vnitřní motivaci s Miroslavem Poláchem, konzultantem z GrowJOB institutu.

Autor:

Co si představíš pod pojmem vzdělání?

Zde je podle mne důležité rozlišovat mezi informací a znalostí. Informace je to, co člověk zná. Znalost je to, co člověk zná a dokáže to i použít v praxi. Vzdělávání je pro mne proces převádění získaných informací na praktické znalosti.

Jakou roli v tomto procesu hraje podle tebe učitel?

Hlavní rolí učitele by měla být role mentora. Děti jsou od narození hladové po znalostech. Neustále zkouší, co a jak funguje. Dívají se na svět a neustále se ptají proč. Je zajímavé, co se stane poté, když dítě naženeme do školy. Najednou nemůže volně pobíhat. Musí sedět poslušně v lavici a poslouchat. Svět, který ho strašně fascinoval a který chtělo poznávat, mu je předkládán učitelem a ono je často odměňováno jen za to, že takový výklad slepě replikuje. Je pro mne záhadou, jak se z toho malého stvoření toužícího poznávat svět, stane někdo, kdo má vůči vzdělávání jako takovému šílenou nechuť.

Myslím si, že i na vysokých školách by měl být hlavní smysl učitele v tom, aby pomáhal studentům nacházet zájem o předměty, které vyučuje. Tady je extrémně důležitý pojem vnitřní motivace. Dělat věci z toho důvodu, že v nich vidíme smysl, že nám přijdou zajímavé. Mám pocit, že studentům se smysl výuky často nevysvětluje.

Takže bys doporučil soustředit se na budování vnitřní motivace?

Přesně tak. Spíše se zaměřit na to podávat dané téma dostatečně zajímavě. Například na vysokých školách jsem se setkal s učiteli, kteří dávali body studentům za chození na jejich přednášky a cvičení. Nemyslím si, že tenhle způsob je moc efektivní. Pokud učitele samotného baví téma, o kterém učí, studenti budou na jeho přednášky chodit sami. Nemusí pak používat metodu cukru a biče, aby měl plné přednášky.

Proto si myslím, že učitel by měl především studenty mentorovat. Probouzet v nich zájem. Dnes má díky internetu každý student možnost jít daleko hlouběji, než vyžaduje samotná náplň daného předmětu. Spíše než tlačit někoho po cestě vzdělávání je lepší mu ukázat, co může být na jejím konci.

 

„Učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež ukazují, kam jít, ale samy nikam nejdou.”

Jan Amos Komenský

 

Jak se taková vnitřní motivace povzbuzuje?

Správný mentor by měl pracovat s pojmem plynutí (v originále „flow“- pozn. red.), který poprvé použil pan Csíkszentmihályi. Je to duševní stav, kdy je člověk zcela ponořen do činnosti, kterou dělá. Dělá ji proto, že ho baví. Nevnímá okolí, ani čas. V mozku se mu produkuje dopamin, což je hormonální látka zvyšující spokojenost a kreativitu. V podstatě zjednodušuje proces učení. Zprostředkovává člověku emoční zpětnou vazbu, která ho dál motivuje. Učitelé by podle mne měli vytvářet ve školách takové prostředí, ve kterém studenti mohou stavu plynutí snadno dosahovat.

Mohl bys blíže popsat, jak stav plynutí u studentů navodit?

Existují zde tři základní prvky. Prvním je smysl. Učitel by měl vysvětlit studentům, v čem je smysl látky, kterou se učí. Kde mohou nově získané znalosti uplatnit ve svém životě. Jak bude vypadat, když například zítra vstanou a budou mít lepší ekonomické znalosti. Jak to ovlivní jejich chování. Jak budou moci lépe predikovat, kam si dát své úspory a podobně.

Druhým je autonomie. Ve třídě by měla platit skutečná svoboda myšlenek. Žádný z názorů by neměl být předkládán naprosto dogmaticky. Naopak každý názor by měl být podnětem k diskuzi. V takovém prostředí se autonomie jedince může plně projevit.

Tím třetím prvkem je mistrovství. Je velmi důležité, aby existoval soulad mezi znalostmi studenta a výzvou v podobě zkoušky, která ho čeká. Pokud bude moc těžká a on to celou dobu ví, bude ho to od učení odrazovat. Když bude naopak moc lehká, vůbec nic ho nenutí k tomu, aby na sobě pracoval. Práce učitele je tedy v tomto směru podobná jako práce manažera v 21. století. Manažer spíše než aby diktoval, přerozděluje úkoly mezi své podřízené tak, aby měli správný poměr mezi svými dovednostmi a složitostí zadaného úkolu.

Myslíš si, že by se ve školách měli studenti učit, jak pracovat se svou motivací?

Umět sám sebe motivovat je dovednost k nezaplacení. S tím by se mělo začínat co nejdříve. Jeden z příkladů může být i to, že za celou dobu mého pobytu ve vzdělávacím systému mě nikdo neučil, jak dělat dlouhodobější práce. Nikdo mi neřekl, že je daleko lepší si je rozfázovat než dělat celé najednou. Vytvořit si návyk a udělat alespoň malý kousek každý den. To je jeden z hlavních principů, jak se dostat do stavu plynutí.

Také je dobré učit žáky, jak pracovat s informacemi, které dostávají. Třeba aby si vytvářeli svoje know-how systémy. Například u nás v GrowJOBu používáme osobní wiki systém, kam si zapisujeme poznámky ze zajímavých knížek, které jsme přečetli. Wiki jsou propojené dohromady a postupem času je velmi zajímavé sledovat, jak se celý systém rozrůstá. Člověka pak jenom mrzí, že si něco takového nevedl už v útlejším věku. Pokud se shodneme na tom, že škola by měla učit základní dovednosti jako je číst, psát a počítat, pak umění ovládat sebe sama mezi ně rozhodně patří.

Předpokládám, že souhlasíš s tím, že učitel by měl jít svým žákům příkladem?

Určitě. Těžko můžete chtít vzbuzovat vášeň u svých studentů, pokud ji sami nemáte. Osobně jsem se setkal s několika typy učitelů/profesorů. Jedni brali svoje zaměstnání jen jako práci. Druzí ho brali jako svoje životní poslání. Ti první dělali pro své studenty jen to, co museli. Ti druzí nejenomže dělali více, ale měli i lepší výsledky. Vždycky je radost mít učitele, který miluje svoji práci. To jsou přesně ti lidé, kteří zakládají dobrovolné studentské kroužky a vymýšlejí vzdělávací akce navíc.

Co si myslíš o alternativních formách výuky, jako jsou například svobodné školy?

Svobodné školy respektují způsob, jakým jsme se jako druh vyvíjeli. Společnost lovců a sběračů nebyla dostatečně produktivní, aby živila někoho, jehož náplň práce bude vzdělávání dětí. Ani dospělí neměli čas své děti vzdělávat. Děti se musely učit samy. Prostřednictvím evoluce se tak u nich vyvinuly přirozené mechanismy, jak se do učení motivovat. Většinou se učily nápodobou dospělých. Když viděly, že dospělí staví nějaké přístřešky, tak to potom také zkoušely. Pokud měly nějaký problém, vždy věděly, za kým v dané skupině jít a poradit se. Byla mezi nimi i věková provázanost. Starší a schopnější děti učily ty mladší nebo méně schopné.

Tento způsob učení podporují i výzkumy pana Mitry z Nového Dillí. Jediné, co udělal, bylo, že nechal venku na ulici veřejně přístupný počítač a řekl dětem, že si s ním můžou hrát. Byly to děti, které nechodily do školy a byly z velmi slabých sociálních skupin. Za velmi krátkou dobu se samy naučily základní úrovni práce s počítačem. 

Podobným způsobem fungují právě svobodné školy. Je v nich věková provázanost studentů. Starší studenti vzdělávají a vedou ty mladší. Tím získávají své první zkušenosti s vedením ostatních. Mladší děti z tohoto systému také profitují, protože mohou dělat věci, které by normálně samy dělat nemohly. Pro někoho je to až chaotický způsob vedení. Přijde mu nepředstavitelné, že dítě ráno přijde do školy a může si dělat, co chce. Přesto mají tyto školy velmi dobré výsledky a jejich studenti nejsou nijak handicapovaní oproti studentům tzv. normálních škol.

Jak by podle tebe měla fungovat škola jako instituce?

Je to otázka, na co by školy měly děti připravovat. Myslím si, že trh práce se v dnešní době nedá prakticky predikovat. Je velmi těžké říct, jaké dovednosti bude dnešní malé dítě potřebovat za nějakých těch 20 let, kdy dokončí svoji cestu vzdělávacím systémem. Myslím si, že je nejdůležitější, aby si děti osvojily procesy, jak poznávat svět. Naučit se zpochybňovat to, co mu ostatní lidé říkají a naučit se vyhledávat informace.

Přijde ti, že školský systém jako takový u dětí rozvíjí dostatečně kritické myšlení?

Kritické myšlení je dovednost, na kterou současný systém neklade dostatečný důraz. Z mého pohledu je to obrovská škoda. Člověk, který tuto dovednost nemá, je náchylnější k tomu, aby uvěřil různým polopravdám. Díky internetu je dnes vystaven mnohem většímu množství informací než kdykoliv předtím. Každý na něm může publikovat, co chce. Jsou tam zdroje, které tvrdí jednu věc a zároveň tam najdete zdroje, které tvrdí pravý opak. Vzniká informační chaos, který klade důraz na kritický výběr informací.

Co jsou takové hlavní pilíře kritického myšlení?

Pro mě kritické myšlení znamená naučit se posuzovat míru relevantnosti informací. Neposuzovat je na základě emočních argumentů jako spíše podle fakt. To znamená ideálně v kontextu informací, které jsou otestované a odolaly pokusům o vědeckou falzifikaci. Mít v hlavě pomyslnou škálu, která mi udává, jak moc je daná informace pravděpodobně správná. Na takové škále není nic absolutně špatně ani dobře. Jako příklad můžu uvést globální oteplování a otázku, zda je způsobené člověkem či nikoli. Já to mám 50 na 50. Možná kdybych toho více na toto téma přečetl a více se vzdělal, přesunul bych se více na jednu či na druhou stranu. Je dobré si občas připustit, že na něco názor nemám. Nevím, proč mají lidé často pocit, že musíme mít názor na všechno.

 

„Naše školy a univerzity sice štědře rozdávají informace všeho druhu, ale nikoho neučí logicky argumentovat či uvažovat o tom jak lze věci dokázat. Pro kohokoliv kdo má alespoň částečné povědomí o tom, co je to vědecký důkaz by víra podobná astrologii byla naprosto nemožná.”

Bertrand Russell, matematik, nositel Nobelovy ceny

 

Jak by učitelé měli kritické myšlení u svých žáků podporovat?

Tím, že nebudou okamžitě odsuzovat žáka, který má jiný názor než je ten jejich. Naopak by měli odsuzovat, pokud žák nesouhlasí s učitelem, ale nesnaží se podat jakékoli argumenty proč. Pokud žák neumí argumentovat, měli by ho navést a ukázat mu, v čem dělal chybu.

Takže by měli učit své žáky debatovat…

Ano. I na půdě vysoké školy jsem se setkal s dotazy, které nejsou vůbec kultivované. Takové věci jako útoky na řečníka do věcné diskuze zkrátka nepatří. A už vůbec ne na akademické půdě. To, že budu někoho ostrakizovat nebo mu nadávat, nijak nepodpoří sílu mého argumentu. Mým cílem by nemělo být prosazovat své názory, ale spíše se chtít dozvědět více o světě, který kolem nás je. To znamená, že bych neměl být naštvaný, pokud mi někdo ukáže, že se mýlím. Naopak bych mu měl poděkovat za to, že mi ukázal, v čem je můj model světa chybný.

Řecký filosof Epikúros říkal, že ve vědecké diskuzi více získá ten, který ji prohrál a já s ním mohu jen souhlasit. Nicméně v drtivé většině případů jdou lidé do diskuze s tím, že se nechtějí nic dozvědět. Chtějí jen prosadit své názory a mají strach uznat jakoukoli chybu. Bojí se, že by se pak stali nějakým způsobem méněcennými.

S tím souvisí i učení žáků emočním dovednostem.

Tohle je přesně dovednost, která bude čím dál tím víc platná. Umět se seznamovat s lidmi a být sociální tvor. Jak píše Daniel Pink ve své nové knize, prodávat je zkrátka lidské. Například v USA je stále více lidí, kteří žijí jako freelanceři. Pracují sami na sebe a skrz své kontakty si zakázky mezi sebou dohazují. S tím souvisí i to, že v USA posledních dvacet let klesá průměrný počet zaměstnanců ve firmě. Je proto dobré kultivovat svoje sociální dovednosti a nebát se toho. Jinak bude mít člověk velké problémy se v budoucnosti uplatnit.

Co je tedy tím posláním, které by vzdělání mělo mít?

Richad Feynman

Lidé by měli hlavně pochopit, že není žádné nutné zlo se vzdělávat. Vnímat spíš to, jak člověka někam posouvá a obohacuje ho. Sám mám vždycky radost, když se dozvím něco nového. Mozek je i tak konec konců nastavený. Velmi se mi líbí název knihy mého oblíbence Richarda Feynmana – Radost z poznání. On byl přesně ten člověk, který se celý život chtěl vzdělávat a hledal nové věci. Hrál na bongo, učil se čínsky a podobně. Zkrátka věci, které nijak nesouvisí s oborem kvantové fyziky.

Smutné je, když student vyjde ze školy a má vůči vzdělávání naprostý averz. Ideálním výstupem by mělo být, aby si čas od času přečetl nějakou odbornou knížku a dál se sám vzdělával. Aby neustále konfrontoval své názory na svět. Aby ho bavilo jít životem a neustále se dozvídat něco nového. Bojím se, že v dnešním školském systému tyto pocity příliš mnoho žáků nezažívá. Spíše zažívají u učení negativní emoce a to je pak demotivuje od další snahy.

 

„Rozvoj vědy a pokrok poznání se stávají stále obtížnější. Na experimentování již nestačí zápalky a sláma.”

Richard Feynman, teoretický fyzik, nositel Nobelovy ceny

TEDtalk k tématu