Proč je někdo svině a někdo hrdina?

Co se honí v hlavě špatným lidem? Proč někdo naopak dokáže vystoupit z davu a udělat hrdinský čin? Jak bychom se chovali my sami jako dozorci irácké věznice?


Petr Ludwig a Philip Zimbardo.

Profesor Philip Zimbardo, jeden z nejuznávanějších psychologů na světě, zasvětil těmto otázkám svůj život. Před nedávnem jsem společně s několika kolegy dostal příležitost se s ním osobně sejít a o těchto věcech si promluvit.

Zlé ovce a slepota davu

Slavný Zimbardův vězeňský experiment a jeho práce s dozorci v Abú Ghraib ukázaly, že i průměrný, původně slušný člověk, dokáže pod vlivem okolností dělat velmi zlé věci. Lhostejno, že je to otec od rodiny, věřící či do té doby naprosto bezúhonný člověk.

Ve stanfordském vězeňském experimentu vzal Zimbardo skupinu dobrovolníků z řad studentů a v inscenovaném sklepním vězení pak z poloviny udělal dozorce a z druhé poloviny vězně. Již po několika dnech se mezi dozorci objevilo chování, které bychom označili za velmi kruté - ponižování, týrání, zlé a promyšlené tresty. Experiment musel být předčasně ukončen.

Abú Ghraib naproti tomu bylo reálné vězení v Iráku, ve kterém byli vězněni iráčtí zajatci. Jako dozorci zde působili američtí vojáci. I zde se objevilo stejně kruté chování dozorců k vězňům. Jelikož se ale nejednalo o řízený experiment, nebyla tato situace ukončena po pár dnech. Zlo v Abú Ghraib tak rostlo bez kontroly pekelně dlouho…

Co v těchto situacích udělalo lidi zlými? Zimbardovy výzkumy ukazují velký vliv takzvaného efektu stáda. Jde o jev, kdy člověk dělá něco proto, že to dělají i ostatní. Takový člověk nechce být vystaven sociálnímu tlaku, který by nastal v případě, že by se od stáda odlišil.

„Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by něco udělali.”

Albert Einstein, teoretický fyzik

Efekt stáda bývá občas i příčinou toho, proč někteří bezdomovci zůstávají bezdomovci. Bojí se toho, že komunita „kolegů“ bez domova by se na ně, pokud by se pokusili najít práci, začala dívat jako na zrádce.

Pro mnohé lidi je totiž opuštění komfortu davu tak nepříjemné, že s ním jdou, i kdyby šel do pekla. Stačí se podívat do novodobé historie, například do Německa v 30. letech 20. století. Často stačí to, že někdo s vysokou autoritou něco udělá a stádo jej v tom následuje. Brutální zločiny v době války nejsou dílem žádných psychopatů, ale obyčejných lidí vystavených tlaku okolností.

„Aby zlo zvítězilo, stačí, když slušní lidé nedělají nic.”

Edmund Burke, britský filozof

Lidé nebývají primárně zlí. jejich zlé chování je až druhotným důsledkem toho, že nemají odvahu zlý dav opustit.

Hrdina je trochu deviant

Proč se ale občas objeví někdo, kdo dokáže vystoupit ze stáda a poukázat na chyby v jeho chování? Proč někdo dokáže zastavit u nehody, když ostatní jedou pouze kolem? Takového člověka profesor Zimbardo označuje jako hrdinu. Říká, že dovednost hrdinství se dá postupně učit. Jeho výzkumy ukazují, že hrdinou se člověk nerodí, ale že se jím stává.

Památečná čelní tečka. K hrdinství je třeba špetka deviace.

Zimbardo vzal na naší schůzce černou fixu a namaloval si na čelo černou tečku. Chtěl nám předvést jednoduchý způsob, jak trénovat hrdinství. Pokud člověk s takovou černou tečkou chodí celý den, jezdí s ní autobusem, zvykne si na to, že na něho lidé hledí divně. Zvykne si díky tomu být odlišný. Nepříjemný sociální tlak na něho přestane působit. Zvykne si opouštět svoji sociální komfortní zónu a naučí se vystupovat ze stáda.

Trénování hrdinství

Pokud si člověk dovednost hrdinství trénuje, dokáže pak snadněji vystoupit z davu. Mnoho lidí kolem autonehody projede prostě proto, že ani nikdo jiný nezastavil. Zimbardovský hrdina se ale nenechá ovlivnit okolím, zastaví a poskytne pomoc. Dokáže vystoupit z davu a udělat nějakou činnost jako první. Dokáže být odlišný, protože je na to již zvyklý. Hrdina je podle Zimbarda trochu deviant.

Při stanfordském vězeňském experimentu byla hrdinkou situace jedna Zimbardova kolegyně. Byla to ona, kdo v okamžiku, kdy se experiment zvrtnul, vystoupila z davu a přiměla ho experiment ukončit. Z této kolegyně se později stala Zimbardova žena. V Abú Ghraib byl hrdinou jeden mladý voják, který dokázal opustit komfortní zónu a na situaci ve věznici upozornil.

„Jádro našich životů se dá rozdělit na dva druhy akcí. Ty, které uděláme, a ty, které nikoliv.”

Prof. Philip Zimbardo, profesor psychologie

Hrdinství všedního dne - opouštění komfortní zóny

Slovo hrdinství bývá obvykle vyhrazeno pro neobyčejné činy, přesto je vhodné jím označit i dovednost, kterou využíváme každý den. Příčina toho, že někdo dokáže skočit do kolejiště metra a zachránit tam někomu život a schopnost neodkládat plnění našich každodenních úkolů má totiž stejný základ. Jedná se pouze o jinou úroveň dovednosti vědomě opouštět naši komfortní zónu.

K tomu, abychom udělali nějakou akci, je často potřeba dostat se mimo zónu našeho pohodlí. Pokud máme ráno vstávat, musíme zamáčknout budík a opustit svoji vyhřátou postel. Pokud chceme pomoci u nehody, musíme zastavit, vylézt z našeho auta a začít jednat. V obou případech se musíme vědomě dostat do zóny nekomfortu.

Většina důležitých činností v našem životě se právě nachází mimo komfortní zónu. Ta může být jak fyzická, tak i sociální. Pokud se chceme s někým seznámit, musíme ho nejprve oslovit. Chceme-li úspěšně podnikat, musíme si umět domluvit obchodní jednání nebo se seznamovat s lidmi na networkingových akcích. Abychom následovali naši životní vizi, je také často potřeba jít jiným směrem, než kam jde dav většiny.

„Jdeme-li s davem, dojdeme maximálně tam, kam šel ten dav. Pokud ale umíme dav opustit, dostaneme se na místa, kde nikdy nikdo nebyl.”

Albert Einstein, teoretický fyzik

Opouštění komfortní zóny je také důležité pro dosahování spokojenosti. Jelikož se na každou komfortní zónu adaptujeme, je potřeba naučit se ji opouštět. Náš mozek nás za to odmění dopaminem, který je látkou odpovědnou za naši spokojenost.

Jak tedy lze hrdinství trénovat?

Jelikož je hrdinství takzvaný mikronávyk, je dobré ho mít na paměti neustále. Dokonce je dobré si z opouštění komfortní zóny udělat jakousi vášeň. Vždy, když můžete, zkuste komfortní zónu opustit. Pobavte se s člověkem, který si sedl v autobuse vedle vás. Pokud se vám nechce během dne nic dělat, pusťte se do akce, která je nejnepříjemnější.

Každodenní hrdinství může být trénováno používáním metody první z rána. Ta spočívá v tom, že ráno uděláte ten nejnepříjemnější úkol na prvním místě. Toto ranní hrdinství vás povzbudí k dělání dalších úkolů během dne.

Pokud vás napadne hrdinství udělat, je dobré dodržet samurajské pravidlo tří vteřin. Udělejte akci do pěti úderů srdce. Pokud začnete nad akcí více přemýšlet, má váš mozek tendenci vymýšlet ospravedlnění, proč by v komfortní zóně měl zůstat.

Zlo jako neobjektivní představa dobra

Kvůli Dunning-Kruger effektu (popsán v článku ZDE) si mnoho lidí myslí, že dělají dobro, i když dělají něco zlého. Hitler i Stalin také chtěli ve svých zemích plnit svou představu společenského blaha. Podobně například rozhovory s hromadnými vrahy ukazují, že si mnoho z nich vůbec nepřipouští, že by dělali něco špatného.

„Nejvíc utrpení způsobil člověk člověku proto, že byl přesvědčen o věcech, které se ukázaly být nepravdivé.”

Bertrand Russell, logik a filosof, nositel Nobelovy ceny

Jak tedy nedělat toto nevědomé zlo? Kdokoliv, kdo se odhodlá dělat činnosti s významným společenským dopadem, by měl nejprve pátrat po jejich objektivních následcích. Každý by si měl připustit, že jeho představa dobra nemusí být správná a může být v konečném důsledku vlastně zlem. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Co je vlastně zlo a dobro

Tato filozofická otázka trápila v historii mnoho lidí. Najít v této oblasti názorovou shodu je problematické, proto zde zmíním pouze můj subjektivní názor.

Zlo bych nejobecněji definoval jako činnost jedince, která poškozuje ostatní jedince i skupinu, jejíž  je tento jedinec součástí. Podobně jako se chovají rakovinné buňky, které svojí činností poškozují tělo, jehož jsou součástí.

Dobrem bych naopak definoval činnosti jedinců vedoucí k lepšímu fungování celku, jehož jsou součástí. Tedy schopnost nesobecké spolupráce vedoucí k rozvoji a růstu jak ostatních jednotlivců, tak celé skupiny. Tato definice připouští šedou zónu činností, u kterých se dopad nedá jednoznačně určit. Celkově je tedy hledání nějakého objektivního dobra nikdy nekončící cestou. Buďme každodenními hrdiny i tím, že budeme zpochybňovat své názory. Snažit se hledat v čem nemáme pravdu je jedna z největších nekomfortních zón.

„Následuj ty, kteří hledají pravdu, ale uteč od těch, kteří ji našli.”

Charlie Chaplin, filmový tvůrce

Zdroje:


Autor: Petr Ludwig LinkedIn - Petr Ludwig - GrowJOB institute


Související články

VIDEO: 10 tipů osobní efektivity

VIDEO: 10 tipů osobní efektivity

V přednášce se podělíme o 10 hlavních rad, jak zvýšit svoji výkonnost a zároveň si zachovat klid a celkově spokojenější život.

Odolat, či neodolat?

Odolat, či neodolat?

Jaký vliv má schopnost odolat pokušení? Výzkumy ukazují, že je základním předpokladem spokojenosti. Jak si ale tuto schopnost v dnešní době vybudovat?

Nová přednáška o prokrastinaci

Nová přednáška o prokrastinaci

Uvolnili jsme pro veřejnost záznam naší nové hodinové přednášky, která vám pomůže v boji s prokrastinací - chorobným odkládáním úkolů a povinností.

Diskuze k článku


Soubory:

Akce: Otevřít verzi pro tisk


Začátek spolupráce

Na ukázkové konzultaci zjistíme, zda nám vzájemná spolupráce bude vyhovovat.

Mám zájem o nezávaznou konzultaci »

Citáty

„Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.”

Seneca, římský filozof


Facebook staňte se našimi fanoušky

Rychlý kontakt

Oľga Mitášová
Project Manager
tel.: +420 511 180 182
e-mail: olga.mitasova@growjob.com

Newsletter