Všechny články

Článek Sebepoznání, sebeláska a sebevědomí. Jak na to?

Podle počtu článků, videí a knih, které byly za poslední dobu vytvořeny k tomuto tématu se zdá, že nízkým sebevědomím, nebo ztrátou sebevědomí trpí snad každý. Ale je to opravdu tak zásadní téma? Je to opravdu něco, bez čeho se nelze v životě posunout?

Autor:

Sebevědomí je to to nejjednodušší, co můžete získat, je to totiž „jen“ vědomí našich vlastních schopností, dovedností, silných stránek a našeho potenciálu. Čím víc o svých kvalitách víte, tím víc je aplikujete do praxe, tím víc je trénujete, tím lepší pocit z toho máte, tím víc se vám zvyšuje míra sebevědomí. Zní to jednoduše, že? Taky je.

Komplikace začíná v dřívějších fázích. Jak zjistit, v čem mám potenciál? Jak věřit, že moje silné stránky jsou opravdu silné stránky? Jak věřit tomu, že na tu pozici, na kterou mě povýšili, opravdu mám? Co když se provalí, že jsem neschopná nebo neschopný? Jak se mám naučit říkat ne, nebo přijímat zpětnou vazbu? Teď už mluvíme o sebepoznání, sebelásce, osobní hrdosti, sebedůvěře, imposter syndromu. Zdravé sebevědomí je jen výsledkem srovnání se ve všech těchto předchozích kategoriích.

 

Je dobré vědět, kde se naše nízká sebedůvěra, sebeláska, nebo nízká míra osobní hrdosti vůbec bere. Spoustu věcí můžeme doopravdy hodit na rodiče, výchovu, zlomyslné spolužáky na základní škole, nebo necitlivé učitele. Většina těchto kategorií se totiž doopravdy formuje už v nízkém věku. Například nakolik jste cítili bezpodmínečnou lásku od svých rodičů, nakolik jste byli přijímáni takoví, jací jste. Jestli jste byli podporováni k výstupům z komfortní zóny a bylo vám dovoleno uspět, ale i selhat. Na další věci ale máme vliv už my sami. Například na porovnávání se se svými vrstevníky, nebo rodičem stejného pohlaví. Ženy s matkami, muži se svými otci. To jsou totiž 3 zásadní faktory.

 
Hezky situaci vysvětluje psycholog Guy Winch (Emotional first Aid), který přirovnává psychická zranění k těm fyzickým. Odmítnutí k říznutí, samotu k nachlazení, pocit viny k otravě a nízkou míru sebedůvěry k poruše imunitního systému. Stejně tak jako imunitní systém, tak i sebedůvěra v čase kolísá. Důležitá zpráva ale je, že stejně tak, jako můžeme zlepšovat svůj imunitní systém, můžeme zvyšovat i míru naší sebedůvěry. 

Zásadní uvědomění by mělo být to, že nechcete jen zvyšovat svou míru sebevědomí, ale primárně zvyšovat svou osobní hrdost. Jaký je v tom rozdíl? (zdroj: N. Burton: Heaven and Hell: The Psychology of the Emotions) Jak jsme si řekli, tak sebevědomí je vědomí vlastního potenciálu, svých schopností a dovedností a jejich převod do praxe. Osobní hrdost se ale zakládá na tom, jestli si sami sebe vážíte, jestli jednáte podle svých hodnot, jestli se sami sobě můžete podívat do zrcadla a jestli jste sami na sebe hrdí. Ať už za cokoliv. Je v tom totiž velký rozdíl a obojí se buduje trochu jiným způsobem. Krom toho lidé, kteří mají vysokou míru sebevědomí, mohou mít nízkou míru osobní hrdosti. Například zpěváci nebo herci. Jsou si naprosto vědomí svých kvalit. Ví, že umí skvěle hrát nebo zpívat, ale někteří neváhají přijít domů a sebepoškozovat se, či si nějak jinak ubližovat, což je jasným příznakem nízké osobní hrdosti a sebelásky.

Jak tedy na to?

Začít nejprve u vlastního sebepoznávání. Uvědomit si kdo jste, jaké jsou vaše kvality, vás potenciál, jak fungujete v určitých situacích. Další krok je sebeláska. Jak si sám se sebou vybudovat vztah a mít se rád se všemi pozitivy i negativy. Třetí krok je dlouhodobé budování osobní hrdosti a následně až sebevědomí. Všechny tyto části jdou ruku v ruce a jakmile začnete budovat jedno, často poroste i to další. Jen je třeba začít alespoň tím nejjednodušším. Laskavostí sám k sobě a každodenní otázkou: „Co se vám dneska povedlo? Za co byste se dneska poplácali po zádech?“ Malé krůčky, které ale mění pohled na sebe samé.